THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Moravští HYSTERIA jsou jedním z mnoha a mnoha tuzemských spolků, kteří bojují svůj malý velký souboj s tradičním českým bigbítem. Ke cti jim je ale nutno přiznat, že (na rozdíl od mnoha a mnoha dalších) tuhle bitvu alespoň na „Ztracené tváři“ vyhrávají, a tak by pro posluchače, holdujícímu dostatečně metalovému a zároveň melodickému soundu, mohli znamenat celkem příjemný poslech či zážitek.
Pravda, o podobné charakteristice jsme si mohli (a podle všeho ještě budeme moci) přečíst mockrát, ale přece jen nesmíme zapomenout na to, že většinou lze v takovém případě objevit i určitý, byť sebemenší, kus originality. HYSTERIA se jím samozřejmě mohou pochlubit také, třebaže rozhodně ne v tom, jak skládají, znějí a vůbec působí celkově. Tady už jsou totiž karty pradávno rozdané a sotva záleží na tom, že si je HYSTERIA ještě jednou zamíchala. Tu špetku vlastního já bych hledal spíše v celkem pěkně znějících textech, s onou zvláštní příchutí nerozluštitelnosti, v pestrých zpěvových linkách, odpoutaných od hudebního podkladu (a zvýrazněných dobře vybaveným zpěvákovým vokálem) a samozřejmě v solidním muzikantském výkonu, který nemusí být vždy samozřejmostí, ba naopak většinou s sebou takový neumětelský scénář přináší katastrofu ve všech možných směrech hodnocení. Pochopitelně, není to vlastně mnoho, ale přece jen, pokud budeme chtít být féroví, musíme nejen oddělit zrno od plev, ale rozlišit i všechno to ostatní, co by se v takové obilno – travnaté míchanici mohlo nacházet. Jako v případě hochů z HYSTERIE, stojících někde ve stínu zlatého středu, pročež je zkrátka nemůžeme ani pohnat k nebeským výšinám, ale ani hodit na hnůj. Víc asi netřeba dodávat, protože (jak vidno) zboží podobné tomu ze „Ztracené tváře“ se prodává samo, pohříchu však ne proto, že by šlo na dračku, ale prostě proto, že po prvním poslechu je naprosto jasné, o co tady jde. Možná i z toho důvodu si kapela k výtvarné práci na logu objednala Ivana Křemečka, nemýlím-li se autora kreslených fórků z proslulých „Trnek Brnek“, ale nějakou symboliku bych v tom spíše nehledal. Nebo že by přece jen ano?
„Ztracená tvář“ domácích HYSTERIA je klasickou vstupenkou do českomoravských luhů a hájů, na jejímž základě by si takový maorský domorodec mohl utvořit celkem slušný obrázek o tom, jak to my našinci povětšinou máme s tou muzikou. Ne sice nejreprezentativnější, pravda, ale přece jen dost dobrou na to, aby se ten chudák protinožec rovnou neotočil na patě a nezmizel jako pára nad hrncem.
5,5 / 10
Ondra Kozumplík
- kytara
Martin Plaček
- klávesy
Míra „Don“ Čevela
- baskytara
Richard Mastil
- zpěv
Petr Procházka
- kytara
Jenda Botek
- bicí
1. Ruská ruleta
2. Černý diadém
3. Svatozář
4. Hysteria
5. Ztracená tvář
6. Duševní nora
7. Díky vám
8. Libuna z Rudic
Zeptal jsem se Krista (2010)
Prodavač stínů (2007)
Ztracená tvář (2004)
Poslední večeře páně (EP) (2002)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.